MACHÁČEK, J. Fokusovací techniky optického měření 3D vlastností [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2021.
Pan Macháček odevzdal diplomovou práci na téma fokusovací techniky optického měření 3D vlastností. Zadání, resp. jeho provedení, lze řadit spíše k časově i odborně méně náročným. Práce má doporučený rozsah 73 normostran. Za čistě teoretické, převzaté, lze považovat první dvě kapitoly. První pojednává obecněji o optickém 3D vidění a druhá zaznamenává provedenou rešerši fokusovacích technik, kdy student vyhledal a přehledně zpracoval cca 25 literárních zdrojů, převážně odborných článků. V textu je s referencemi správně pracováno, ale některé z celkem 36 odkazů v seznamu literatury se omezují na název a URL, což nelze považovat za dostatečné citace zdrojů. Ve třetí kapitole je proveden stručný průzkum trhu nabízených snímačů využívajících dané principy. Rozsah 44 stran prvních tří kapitol odpovídá očekávanému spíše teoretickému charakteru práce. Praktická část, kdy student v souladu se zadáním experimentálně ověřil dvě techniky, je ve čtvrté kapitole. Konkrétně se jedná o metodu kontrolované fokusování (DFF) a metodu rozfokusování (DFD). Pro tyto metody student navrhl a sestavil experimentální pracoviště, navrhl a implementoval odlišné způsoby kalibrace a algoritmy vyhodnocení a provedl a vyhodnotil několik měření. K této části bych měla několik výhrad. Pro posouzení kvality rekonstrukce mohl být proveden i experiment s objektem známých 3D vlastností - nějaký vhodně zvolený nebo vytvořený jednoduchý objekt. Metoda rozfokusování byla ověřena pouze na celém snímku, tedy měření vzdálenosti celého plošného objektu. Student to zdůvodňuje použitou dostupnou aparaturou s krátkým ostřícím rozsahem, což však podle mě nepředstavovalo takové omezení, aby nemohl být experiment proveden například na předmětu alespoň s několika definovanými nízkými schodky. Tím, že měl student volnou ruku v definici měřícího pracoviště, mohl také zajistit snadnější automatickou segmentaci pozadí, např. barevným pozadím, a vytvořit tak výškovou mapu pouze měřených objektů. Na přiloženém CD jsou zdrojové kódy (řešené v prostředí Matlab) pro obě metody vždy rozdělené na proces pořizování snímků (v kalibračním a běžném režimu) a proces samotné estimace hloubky. Bohužel se mi v rámci rychlých testů nepovedlo měření příliš uspokojivě reprodukovat, což však nutně nemusí být chyba studenta. Pro snazší posouzení by bylo vhodné, kdyby vedle kódu a mat souborů obsahovalo CD i zdrojové snímky a výsledné hloubkové mapy. Student pracoval na své diplomové práci aktivně, využíval online konzultací a také, když to situace umožňovala, navštěvoval laboratoř. Předložený dokument a výsledky práce svědčí dle mého názoru o inženýrských schopnostech pana Macháčka, proto práci doporučuji k obhajobě s hodnocením C (74b).
Cílem práce diplomanta bylo ověřit fokusovací techniky s ohledem na 3D rekonstrukci. Toto téma DP se řadí spíše mezi méně obtížné. Text DP je rozdělen do 4 kapitol a závěru na celkem cca 70 stranách. Po formální stránce splňuje práce všechny náležitosti. Chválím zejm. 2. kapitolu s velmi pěkně zpracovanou a ozdrojovanou rešerší fokusovacích technik. Tato kapitola má přes 25 stran, nechybí zde žádná významná metoda Ve třetí kapitole je popsán krátký průzkum trhu. Zde postrádám zmínku o přístrojích Olympus, který je jedním z lídrů na poli konfokální a dokonce konfokálně-florescenćní mikroskopie. Poslední, čtvrtá kapitola je pak věnována ověření fokusovacích metod. Vzhledem k vybavení laboratoře diplomant pragmaticky upustil od testování technik konfokální mikroskopie a věnoval se pouze metodě kontrolovaného fokusování a rozfokusování, pro což využil adaptér CAN-EF firmy CAMEA, který umožňuje řízení Canon objektivů přes proprietární SPI protokol. Zde bych uvítal otestování metod s lepším objektivem nebo s více objektivy. S popisovaným Tamronem s dost vysokým clonovým číslem 3.5 při nejkratším ohnisku se logicky nedá dosáhnout takových výsledků, jako např. s běžným „pevným sklem“ 50mm/1.8. Z textu a grafu 4.10 (str. 71) mě přijde kalibrace jako dosti neprůkazná. Proč nebylo použito více než 8 měření na pokrytí rozsahu 10-30 cm a proč tato měření nebyla zopakována? Proložení polynomem by pak bylo přesnější. Jako vhodnější objekt pro testování a poměření výsledků hloubkové mapy mohl být zvolen lepší objekt – etalon s jasnou orientací v prostoru. Praktická část je programována v Matlabu. Zdrojové soubory jsou napsané minimalisticky ale efektivně, nebylo by však na škodu jednotlivé kroky nebo alespoň bloky více komentovat – zvýšilo by to přehlednost kódu. Závěrem – teoretická část diplomová práce je na lepší úrovni, než následující praktické ověření. Přes výše uvedené výtky však jako celek svědčí o inženýrských schopnostech diplomanta, práci doporučuji k obhajobě.
eVSKP id 134523