ŠINDELÁŘOVÁ, A. Studium adhézních vlastností hydrogelových matric k pevným povrchům [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta chemická. 2019.

Posudek vedoucího

Smilek, Jiří

Předložená práce Anny Šindelářové pojednává o nekonvenčním stanovení adhezních vlastností hydrogelových materiálů k pevným povrchům. Studentka vypracovala kvalitní práci jak z hlediska obsahového, tak i z pohledu experimentální činnosti. Anna Šindelářová prokázala, že je schopna samostatně pracovat s literaturou a nabyté poznatky následně převést do experimentální činnosti, o čemž svědčí kvalita současného stavu řešené problematiky. Naměřená data byla schopna poměrně zdatně interpretovat a diskutovat v předložené bakalářské práci. Studentka hojně využívala konzultací, když to bylo potřeba, na druhou stranu je nezbytné zmínit, že po celou dobu pracovala samostatně a díky svému logickému úsudku byla schopna vhodně plánovat svoje experimenty. S celkovým přístupem studentky k řešení zadaného úkolu jsem spokojen. Cíle bakalářské práce byly splněny v plném rozsahu. Předloženou bakalářskou práci Anny Šindelářové hodnotím stupněm A – výborně a doporučuji ji k obhajobě.

Posudek oponenta

Sedláček, Petr

Anna Šidelářová se v předložené bakalářské práci teoreticky i experimentálně zaměřila na adhezi hydrogelů k pevným povrchům. Téma práce považuji za zajímavé a řešení zadaného experimentálního úkolu (návrh a optimalizace vhodných technik pro kvantitativní posouzení adheze) za velice důležité a potenciálně přínosné pro jeden z klíčových výzkumných směrů Fakulty chemické. Mohu také hned zkraje konstatovat, že studentka se svého úkolu zhostila velmi dobře. V předloženém textu autorka po stručné úvodní kapitole nejprve nabízí čtenáři základní teoretický exkurz do tématu práce (kapitola 2). V této části práce si dovolím komentovat poněkud méně přehledné a srozumitelné členění textu, kdy obsah některých podkapitol zcela nekoresponduje s jejich titulkem (např. kapitola 2.2.3) a jiné samostatné podkapitoly prakticky stejného zaměření by bylo vhodnější spojit (2.2.5 – 2.2.7). Z hlediska formulačního bych autorce pro budoucí textovou tvorbu doporučil dát si pozor na překlad odborných výrazů z původního zdroje (viz např. „katastrofální selhání“, „termální gradient“, „viskózní křivky“, „mírné gelování“), používání nevhodných předpon („vysyntetizovat“) a na správné skloňování slov („při namáháním“, „vlákna propojeny“). Skutečnými formulačními perličkami, které nejspíše vznikly jen z nepozornosti, jsou pak autorčiny „radikální polymerace“ (str. 10) a „diletantní kapaliny“ (obr. 8 na str. 20). Z hlediska věcné náplně i formální stránky si naopak zaslouží pochvalu kapitola shrnující současný stav řešené problematiky (kapitola 3). V ní autorka podrobně zpracovala poměrně rozsáhlý a aktuální soubor odborných prací, věnující se přímo experimentální charakterizaci adheze gelových materiálů. Oceňuji také to, že autorka v textu zdůrazňuje to, jakým způsobem se publikovanými poznatky nechává inspirovat pro vlastní experimentální činnost. Hlavním přínosem práce je bezesporu její experimentální část. Studentka na základě literární rešerše a dostupného laboratorního vybavení vybrala jednu kvalitativní (pohyb na nakloněné rovině) a jednu kvantitativní (měření normálové síly reometrem) metodu. Prezentované výsledky se snaží interpretovat a diskutovat ve vztahu k testovanému materiálu (různé gelotvorné složky, různé hustoty zesítění) i použité metodě (praktické výhody a limitace). Jako hlavní závěr práce autorka hodnotí techniku měření normálové síly reometrem jako použitelnou pro kvantitativní posouzení adhezního chování gelů a navrhuje některé budoucí směry další optimalizace této metody. Ke způsobu, jakým autorka prezentuje naměřená data, si dovolím jeden obsáhlejší komentář. Autorka prezentuje data získaná měřením normálové síly primárně jako závislost normálové síly na čase deformace (zdvíhání senzoru a tím způsobená tahová deformace gelu), přičemž deformace probíhá konstantní rychlostí (ve většině případů 1 um/s). Dle mého názoru by bylo vhodnější prezentovat tyto data v podobě závislosti normálové síly na deformaci (absolutní v um nebo relativní v %) tak, jak bývá u deformačních experimentů zvykem. V takovém případě by bylo možné lépe porovnávat deformační křivky stanovené pro různé rychlosti deformace, ať už z hlediska jejich celkového tvaru nebo pouze konečného bodu odtržení gelu (namísto času odtržení by byla výsledkem celková absolutní nebo relativní deformace, při níž k odtržení došlo). Dále si dovolím nesouhlasit s tím, že stanovením plochy nad závislostí normálové síly na čase dostáváme opět normálovou sílu, a to v jednotkách N^2. Získaný integrál bude mít rozměr N.s a po vynásobení konstantní rychlostí deformace (um/s) poskytuje práci vykonanou na deformaci gelu (v uJ), ze které by bylo možné usuzovat na hodnotu adhezní práce. Bylo by zajímavé hodnoty adhezní práce vypočíst a porovnat pro výsledky uvedené na obr. 22, kdy případné rozdíly v takto stanovené práci by mohly být interpretovány jako projev relaxace vnitřní struktury gelu při deformaci. Také zde by se projevila výhoda prezentace deformačních křivek ve formě výše doporučené, protože plocha nad křivkou by v takovém případě přímo poskytovala hodnotu deformační práce. Nicméně, uvedený nesoulad formy prezentovaných výsledků nijak nezpochybňuje závěry, získané srovnáním výsledků pro jednotlivé materiály (všechny výsledky jsou stanovené pro stejnou rychlost deformace). Závěrem si dovolím konstatovat, že předložená bakalářská práce dle mého názoru představuje kvalitní absolventské dílo, a to z hlediska obsahového i formálního. Nové převážně metodologické poznatky, které práce přináší, se bezesporu stanou důležitým stavebním kamenem při zavádění adhezních testů do široké baterie metod, v současnosti na Fakultě chemické využívaných pro charakterizaci hydrogelových materiálů. Práci doporučuji k obhajobě a hodnotím ji stupněm „Velmi dobře (B)“.

eVSKP id 115209