GILYAZOV, D. Jak udělat technický projev/prezentaci originální a poutavou. [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2018.
Cílem práce bylo zjistit, jaké nástroje lze použít, abychom opravdově přitáhli pozornost svých posluchačů, a vysledovat, v čem je síla přitažlivosti – v obsahu projevu či v přednášejícím. Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V teoretické části autor podává stručný přehled vývoje rétoriky od dob antického Řecka a pokračuje výčtem současných metod. Zabývá se technikami minimalizujícími nervozitu, popisuje způsob rozvržení projevu, zaměřuje se na proces sběru a zpracování dat, začleňuje lingvistické aspekty projevu, v neposlední řadě se zabývá otázkou, zda je vnější působení mluvčího důležité. V části praktické je konkrétní analýza prezentace v podání Elona Muska s občasným srovnáním se Stevem Jobsem. Autor se soustředil na pravidla oblékání, na vizuální a obsahovou stránku prezentace, na jazyk a na řeč těla. V závěru shrnul hlavní aspekty, na které je třeba v přednesu pamatovat. Obecně působí text poněkud nečtivě – neplyne a postrádá patřičný rytmus. Je stylisticky v nerovnováze – elegantní věty jsou střídány syntakticky neobratnými konstrukcemi s nevhodným výběrem slov (s. 26, 27, 28, 32, 33), vyskytuje se přílišná kumulace genitivních vazeb (s. 30). Text je hojně protkaný základními chybami - autor zapomíná použít člen při anaforické určenosti (s. 7, 9, 12, 26, 36, 38), u obecně známé informace, chybí člen neurčitý při první zmínce (s. 4, 9, 27). Chybně píše čárky ve vedlejších větách vztažných (s. 1, 25), gramatické časy používá velmi nekonzistentně (s. 29, 36, 39). V textu jsou nesprávné předložkové vazby (s. 8, 9, 27, 30, 37, 39) a chybí přivlastňovací zájmena tam, kde si to žádá kontext (s. 34, 35, 39). Styl práce je populárně naučný s uspokojivou mírou koheze. Autor zdařile využívá spojovací příslovce a anaforickou referenci, velmi často se však použité zájmeno neshoduje s referentem uvedeného substantiva (s. 7, 11, 34). V teoretické části je práce sice pečlivým výčtem všeobecně známých technik, nepřináší však nic nového. V praktické části oceňuji snahu o analýzu konkrétního projevu a zaměření se na nedostatky mluvčího. Avšak ani tady autor nepřekračuje hranice konvenčních pravidel a dospívá k nevýrazným závěrům. Bylo by určitě zajímavé se zamyslet nad rozdílem mezi starověkým pojetím, kdy se kladlo důraz na vědomosti, talent a duchovní úroveň mluvčího, a pojetím současným. Grafická úprava je uspokojivá a formální náležitosti splňují daná kritéria. Závěr: Přes veškeré výhrady doporučuji práci k obhajobě.
Mnohé z problémů, s nimiž je čtenář nucen se vypořádat při procházení práce Danila Giljazova věnované otázce praktických postupů určených pro úspěšnou (orální) prezentaci, předznamenává česká verze abstraktu, kde nalezneme výrazy jako „lungvistika“ nebo „effectivní“. Vzhledem k exponovanosti abstraktu bych očekával, že jeho přípavě autor bude věnovat více práce a svěří korekturu nějakému českému rodilému mluvčímu. Jak jsem již konstatoval, podobný typ nedůsledností při práci s jazykem bohužel nalezneme v nadstatndardní míře i v anglické části práce: hned v první větě úvodu chybí předmět u slovesa „comprehend“ a objevuje se výraz „brunch“, což, jak kontext napovídá, má být „branch“ (s. 1). V celé práci se objevují problémy s nesprávným užitím členů, interpunkcí, výběrem slov („more qualitative“ neznamená „kvalitnější“ – s. 6; tvar podstatného jméno od slovesa „deliver“ je „delivery“, nikoli „delivering“ – s. 2), autor má problémy s určením shody u zájmen („that theories“ nm. „those theories“ – s. 2) i podstatných jmen („rhetorics“ je sg. a nikoli pl. – s. 4). Některé informace postrádají smysl: „word meaning was related to the spiritual world along with subjective, individual beginnings“ (s. 3), jiné jsou nechtěně humorné: „plenty of resources including librarians“ (s. 11), nebo dokonce konstatují dle všeho opak toho, co zamýšlel autor říct: „to reduce audience's ability to retain information after the event“ (s. 13). Zcela nesrozumitelná je třeba tato informace: „Appeared in V Century Aristotle's Rhetoric was a great scientific and cultural experience“ (s. 3). A tak bych mohl pokračovat. Bohužel po jazykové stránce téměř nic nevypovídá o tom, že diplomant po tři roky (úspěšně) studoval odborný anglický jazyk, neboť úroveň angličtiny v předkládané práci je tristní. Celá práce se pak rozpadá do tří částí. V první části diplomant ve zkratce představuje „rétoriku“ a její historické antické kořeny. Pominu-li, že je tu rétorika střídavě označována za „vědu“ a „umění“, nemyslím si, že takto osamostatněná kapitola je v celku práce funkční. Druhá část nás totiž přesunuje rovnou do 21. století. Když už autor práci historicky začal, měl ji alespoň ve zkratce dovést do přítomnosti a nikoli provést více než dvě tisíciletí dlouhý skok. Na západní kulturu a rétorické umění měl asi větší dopad Quintilianus a jeho Institutio Oratoria než Aristoteles. O vazbě mezi západní kulturou a antickou vzdělaností pojednává přehledně např. Ernst Curtius v knize Evropská literatura a latinský středověk, v níž je možné nalézt i kapitoly věnované přímo vývoji rétoriky. Jinou (možná logičtější) možností bylo úvodní historickou pasáž zcela vynechat. V té části práce, kde diplomant pojmenovává hlavní zásady úspěšného mluveného projevu bohužel příliš často sahá pouze k bodovému vyjmenování hlavních zásad. Domnívám se, že se autor měl pokusit o jejich větší integraci do zbývajícího textu. Třeba tak, že by druhou část propojil s praktickou částí, v níž analyzuje konkrétní prezentaci a komentuje ji na základě dříve pojmenovaných zásad. Jistě by to přispělo přinejmenším čtivosti celé práce – praktická aplikace poznatků je asi nejlepší částí předkládané práce, byť „nejlepší“ je třeba brát s rezervou. Vzhledem k uvedeným nedostatkům práci k obhajobě nedoporučuji.
eVSKP id 111817