Hudební myšlení v architektuře
Résumé
Hudba i architektura jsou umění rozdílná svou odlišnou povahou, hudba je umění časové (umění pohybu a následnosti) a múzické (prostředkem působení je zvukové gesto) a architektura umění prostorové ( umění klidu a kladení vedle sebe) a obrazové (prostředkem působení je prostorový obraz) [1]. Avšak obě umění jsou si podobná užíváním některých společných kompozičních prostředků i samotným procesem komponování. Známá označení jako: „architektura je zkamenělá hudba“ a „hudba je znějící architektura“ ukazují na provázanost obou umění. Hudební tektonika je význam přenesený z prostorově organizovaného stavebního celku na uspořádání hudební skladby, která podléhá určitým pravidlům a probíhá a je vnímána v čase. Člověk nevnímá pouze jednotlivá seskupení tónů, akordů, dynamické změny apod., ale spojuje je za pomoci paměti a zkušenosti do větších celků, ve kterých teprve může pochopit stavbu hudebního díla, jeho smysl, hierarchii a význam jednotlivostí. Ono propojení celku a detailů v organizovaném díle je vlastní také architektuře, přičemž svou roli zde hraje i čas, neboť člověk vnímá kompoziční principy architektury při svém pohybu prostorem v čase: „...statická povaha zkonstruovaného prostoru získává perspektivní rozměr prostřednictvím zkušenosti a očekávání. Architekturu lze ocenit teprve tehdy, když z velikosti vystoupí měřítko, z hmoty světlo a z času rytmus, barva a tónina. Podobně jako architektura závisí na tajuplné naléhavosti hudby, kterou jí dává prostor, tak hudba závisí na architektuře, s jejíž pomocí udržuje slyšitelné i neslyšitelné v čase. Bez hudby by se architektura úplně vytratila. Jestliže architekturu zredukujeme na pouhou materiální skutečnost, vznikne město hluku.“ Daniel Libeskind