Dokumentární přístupy v pohyblivém obraze v současné umělecké praxi

Abstract

Disertační práce se zastřešujícím názvem Dokumentární přístupy v pohyblivém obraze v současné umělecké praxi se zaměřuje na praktický a teoretický průzkum dokumentárních přístupů ve videích a filmech a na poli umění. Všímá si především sebereflexivních strategií vyvolaných kritickým postojem vůči médiu a nedůvěrou v jeho schopnost zprostředkovat skutečnost či pravdu. Pokusy o zprostředkování skutečnosti audiovizuálními prostředky jsou doprovázeny reflexí způsobu, jak k tomu dochází. Práce si všímá rovněž nejistého vztahu dokumentu a pravdy, jak byl v umění artikulován umělkyní a teoretičkou Hito Steyerl. Zkoumaná díla jsou časově vymezena zejména obdobím od počátku nultých let, kdy začala intenzivní reflexe takzvaného dokumentárního obratu, a současností. Výběr příkladů je silně ovlivněn lokální studií izraelského umění ve Videoarchivu CCA v Tel Avivu. Studie videí a filmů, v nichž rezonují témata konfliktu, násilí a traumatu, předurčilo tematické okruhy pro analýzu dokumentárních metod autorů z odlišných kontextů. Ve vybraných dílech si všímám zejména různých podob zcizení a sebereflexivních postupů, jimiž autoři upozorňují na konstruovanost díla nebo na vlastní postupy práce s audiovizuálním materiálem. Jsou stanoveny opakující se formální principy, které dokazují znejistění vztahu dokumentárních formátů a skutečnosti: inscenování reálných událostí nebo záměrné odhalování produkčního aparátu či pozice autora v rámci produkce díla. U popsaných tendencí dochází také k přehodnocení observačních dokumentárních strategií jako zdánlivého protikladu k sebereflexivním formám. Teoretické výstupy jsou doprovázeny autorčinými vlastními uměleckými projekty soustředěnými hlavně na formát dokumentárního portrétu a jeho formální (de)konstrukci. S formálními principy analyzovanými na teoretické rovině je průběžně experimentováno v autorských videích.

The Dissertation titled Documentary Approaches in Contemporary Fine Art Moving Image focuses on the practical and theoretical research of documentary approaches to videos and films in the art field. It notices especially the self-reflexive strategies as a consequence of critical approach towards the medium itself and lack of belief in its ability to mediate reality or truth. Attempts to convey reality by audiovisual means are accompanied by the reflection of the way this happens. The Dissertation also reflects on the uncertain relation between the documentary and truth, which has been described in art by the artist and theoretician Hito Steyerl. The examined artworks were made in the period between the beginning of 21st century, when the documentary turn was reflected intensively, and the present time. The selection of examples was strongly influenced by the local study of Israeli art in The Video Archive of the Center for Contemporary Art in Tel Aviv. Motives of conflict, violence and trauma resonating in studied videos and films influenced further selection and analysis of the authors’ documentary methods from a different context. In the selected works I can see particularly various forms of alienation effects and self-reflexive approaches. Using these procedures the artists highlight the constructedness of the audiovisual work and the way it was produced. Recurring formal principles have been stated. Reenactment of real events, revealing the way the work was produced or the artist’s position in the production process; these strategies indicate the uncertain relationship between the documentary work and reality. In the frame of these tendencies also reevaluation of the observational documentary strategies as something seemingly opposite to self-reflexive strategies is reviewed. Theoretical outcomes are continuously accompanied by author’s own art projects concentrated around the form of documentary portrait and its (de)construction. They experiment with the formal principles analyzed on a theoretical level.