Fenomén města a místa

Abstract

Co je to vzpomínka? Co je to minulost? Vzpomínka se neodehrává v režimu terénu, řezu nebo půdorysu - vše se odehrává v rovině pohledu. Odmítám “nekonečnou” plochu výkresu a tyranii měřítka a začínám navrhovat od detailů, od útržků vzpomínek na obývání míst. V duchu procházím místnosti a domy, které jsou součástí tekutého prostoru mé paměti. Čas vytváří vztahy mezi věcmi, nábytkem, budovami. Vrstvy se překrývají, vznikají zvláštní momenty prolnutí. Zapomenuté objekty, zazděná okna, předměty, které leží na místech ze zvyku a mnoho let bez “funkce”. Vzpomínky jsou jako nezaostřený pohled fotoaparátu. Nejedná se přitom o pocit romantické nostalgie ale o existenciální potřebu kontinuity. Příběh rané moderny o odmítnutí minulosti a klamu ornamentu, který byl nahrazen “pravdivostí materiálu”, později vystřídal příběh abstrakce, optimalizace a efektivity. Ten kromě masové produkce, normových velikostí prostorů a prefabrikace umožnil také paradoxní návrat materiálu jako povrchové dekorace v podobě umělých potisků nejrůznějších druhů dřevin, chromového nástřiku na umělohmotné součásti interieru nebo umělého kamene od mramoru až po terraco. Projekt se pohybuje meziprostorech paradoxů moderny: nemaskuje současnost ale ani nepopírá minulost.

What is a memory? What is the past? A memory is not happening in terrain, in section or in plan. All what matters is taking place in a range of our sight. I reject a „unlimited“ surface of a drawing as well as a tyrany of a scale. Instead I start designing from details, from lost memories of an inhabitation of places. In my mind I am walking through rooms and houses, which are part of a fluid space of my memory. The time creates relationships among things, furnitur, buildings. When the layers are overlapping, peculiar moments of fusion are emerging. Forgotten objects, blinded windows, things that are laying on the same spot for decades without a „function“ just of a habit. Memories are similar to an unfocused view of a camera. Although this is not the case of romantic nostalgia but a existencial need for a continuity. The narrative of early Modernism about a rejection of either the past or a illusion of the ornament, which was replaced by a „truthfulness of a material“, later took the direction of an abstraction, optimalization and effectivity. Apart of a mass-production, norm dimensions of spaces and a prefabrication this made a paradoxical opportunity for a material’s return as a decoration and ornament. The project is happening in-between the paradoxes of a Modernism: it neither masks the present nor it rejects the past.